Historie myslivosti
Myslivost v průběhu mnoha staletí prodělala nespočet změn nejen v počtu a druhovém složení zvěře, ale i ve vztahu člověka ke zvěři a jeho zásahu do životního prostředí. V daleké minulosti ulovená zvěř patřila všem a mohl ji lovit každý. Se zánikem prvobytně pospolného řádu, zaniká i možnost práva lovu zvěře všem. Se vznikem vlastnických práv k pozemkům vznikají vlastní honitby, kde se lov stává výsadou jejich vlastníků.
První zákon týkající se myslivosti spadá do poloviny 10. století, kdy kníže Boleslav I. stanovil tzv. vysokou honbu, tedy právo lovu bylo doménou pouze panovníka. Dalším významným letopočtem byl rok 1573, kdy český sněm vydal nařízení, které pojednávalo o ochraně zvěře a tím také stanovilo podmínky jeho lovu. Další úpravy lovectví vydal Karel IV. roku 1728 vydáním loveckého řádu, který zůstal nezměněn až do doby Marie Terezie, která v roce 1743 vydala nový zákon. Zajistit rovnováhu mezi využíváním zvěře na straně jedné a ochranu zájmu těch, kdo na zemědělské půdě hospodaří, měl za cíl patent císaře Josefa II. z roku 1786. Po zrušení poddanství byl vydán císařem Františkem Josefem I. v roce 1849 nový zákon o myslivosti, který platil pro celou Rakouskou říši a tedy i České země. Rok 1866 byl významný pro českou myslivost, neboť byl přijat první samostatný zákon o myslivosti pro Království České. Po vzniku Československa v roce 1918 byl ustanoven Československý lovecký svaz, a v roce 1923 byla založena Československá myslivecká jednota.
Po osvobození v roce 1945 se vydává zákon o myslivosti, kterým je na celém území republiky právo myslivosti sjednoceno. Právo myslivosti je nadále vázáno na vlastnictví honebního pozemku.
V důsledku politických událostí z roku 1948 byli vyloučeni z pronájmu honiteb jednotlivci a uzavírat smlouvy mohly jenom tzv. myslivecké společnosti.
